Filtry pevných částic se v naftových motorech zabydlely v roce 2000, od poloviny minulého desetiletí některé značky (BMW, Mercedes) začaly tuto „výbavu“ dodávat na západoevropské trhy standardně pro všechny modely. Od nástupu emisní normy Euro 5 už neexistuje žádná výjimka – každé nové osobní auto od roku 2009 dál zkrátka filtr má. Tedy pokud jezdí na naftu. Potom nevypouští oblaka viditelného kouře a splňuje aktuální emisní limity.
Tím se seznam částí dieselového auta, které si dříve nebo později řeknou o výměnu, rozšířil o další relativně drahou položku. Však za posledních patnáct let prodělaly vznětové motory radikální vývoj. Vstřikovací tlak vzrostl z 1250 bar u první common railů na dnešních 2000 a více. Vyšší tlak znamená vyšší výkon a lepší účinnost, zároveň ale i větší namáhání. To je daň za extrémní výkony spojené s asketickou spotřebou nafty – parametry dnešních aut by před pár lety zněly jako z říše snů, ať už se bavíme o mimořádně dostupných a úsporných francouzských motorech, nebo výkonných superdieselech jako je Audi A6 3.0 TDI biturbo.
A kolik takový filtr stojí? Cena se může výrazně lišit, nejčastější jsou ale sumy kolem 30 tisíc korun. Životnost filtru přitom závisí na způsobu použití – může být menší než 100 tisíc, ale se štěstím může dosáhnout i k 300 tisícům najetých kilometrů. Rozhodujících faktorů je celá řada, od použitého technického řešení u daného modelu po jízdní styl.
Nejvíce se filtr pevných částic likviduje důsledným ježděním na krátké trasy. Studený motor produkuje více pevných částic a filtr se nedokáže dostatečně ohřát, aby se mohl regenerovat (vypálit zachycené částice). Situace se ještě zhorší, když dojde k vypnutí motoru v průběhu samočinné regenerace. Přitom platí, že varovnou kontrolku se rozhodně nevyplatí ignorovat – když se rozsvítí, je nejvyšší čas vyrazit na alespoň 5minutovou jízdu klidným tempem a ustálenou rychlostí. Tak se totiž filtr vyčistí nejsnadněji a předejde se jeho definitivnímu ucpání.
zdroj:auto.cz