1227
Proč vzpomínka na autobusové zastávky? Máme výročí. Sice nevíme, kdy vznikl u nás první její označník, ale letos uplynulo 115 let od zahájení první v českých zemích hromadné autobusové přepravy mezi Děčínem a Podmokly. Tehdy, v roce 1906, mívaly motorové autobusy (automobil – omnibus) obsaditelnost maximálně šestnáct cestujících. Do této doby na ulicích velkých měst měly dopravu osob na starosti větší tramvajové soupravy a koňské omnibusy, v meziměstském provozu vládly železniční vlaky.
S označníkem
Autobusová zastávka je místo určené k zastavování autobusů a k nastupování nebo vystupování cestujících. Na tom nic zvláštního není, ale je označena tzv. označníkem – sloupkem s cedulí a zpravidla i jízdním řádem. U novějších zastávek bývá na sloupku i název této stanice, starší typy označníků bývaly holé. Značka, která je významnou částí označníku zastávky, má u nás kulaté i čtvercové verze a má status dopravní značky.
Jsou státy, ve kterých není autobusová zastávka označena, ale domorodci vědí, že tam a tam na tom místě autobus staví. Čím bohatší je stát, tím lepší zázemí mají i zastávky. Obvyklé je, že u označníku stojí i malý přístřešek pro schování cestujících proti nepřízni počasí. V něm můžou být vylepeny také jízdní řády a další informace o dopravním systému. Na zastávkovém přístřešku také najdeme název zastávky.
Hybridy
Některé autobusové zastávky jsou společné pro provoz trolejbusů i tramvají. Zastávky se zřizují pro každý směr zvlášť, tj. jednomu názvu zastávky přísluší dvojice sloupků – označníků, v místech dopravních uzlů někdy i více stejnojmenných zastávek. Kdysi tomu tak nebývalo. Ve volné krajině, kde byla zastávka třeba mezi poli na rozcestí k nějaké samotě či osadě, stával jeden holý označník s cedulkou a jízdním řádem pro oba směry. V současnosti se staví označníky pro oba směry zvlášť.
Zastávka autobusu měla na venkově vždycky důležitou pozici. V obcích to bylo většinou na návsi, kde se scházela mládež, aby z přineseného tranzistoráku poslouchala rozhlasové písničky (obzvláště 60. a 70. léta jsou tímto proslulá). V 50. letech minulého století bylo někde zase zvykem chodit k autobusu třeba jenom na „čumendu“. Tak se říkalo, když se lidé přišli podívat, kdo přijel do jejich obce či kdo naopak odjíždí. Autobusové zastávky v obcích se po druhé světové válce staly na celá tři desetiletí takovým společenským územím.
Proslavené
Autobusové zastávky si zahrály i v mnoha filmech či televizních seriálech. Z našich si můžeme připomenout alespoň již kultovní autobusácký černobílý film z roku 1957 s názvem Florenc 13.30, ve kterém hlavní roli řidiče autobusu Škoda 706 RTO hraje Josef Bek. Ve filmu je krásně vidět tehdejší nové pražské autobusové nádraží ČSAD (Československá státní automobilová doprava) Florenc.
V dalším filmu z konce 50. let se představují divákům tehdy mladí herci J. Brejchová, P. Kostka, J. Kodet, J. Šmíd aj. v psychologickém dramatu Probuzení. Jeho děj vrcholí na tehdejším (dnes zrušeném) autobusovém nádraží ČSAD Praha – Smíchov.
Megalomanství
Touto vzpomínkou na autobusová nádraží pro meziměstské linky si můžeme připomenout, že během 70. let 20. století nastal vrchol megalomanských staveb těchto autobusových nádraží ve světě. Namátkou jmenujme opět pražskou Florenc, kde kromě hlavního autobusového nádraží bylo zřízeno i tzv. spodní nádraží za železničním viaduktem. Nebo také už neexistující již zmíněné autobusové nádraží na pražském Smíchově (v současnosti je zde čerpací stanice pohonných hmot a odstavná stání kamionů) či na pražské Pankráci (to se změnilo v obytnou čtvrť).
Další velké autobusové nádraží ČSAD bylo v Příbrami, které „vyrostlo“ v době uranového dolování. Bylo u vlakového nádraží v podobě Dolního a Horního s mnoha zastávkami, které spojovalo schodiště. V současnosti existuje pouze to Horní navíc již ve zmenšené podobě, místo Dolního zaujímá parkoviště.
U našich západních sousedů v Německu to bylo v těchto letech podobné. Obrovská autobusová nádraží s mnoha krytými nástupišti zastávek už nejsou samozřejmostí ani např. v Hamburgu či v Chemnitzu (tehdy Karl-Marx-Stadt). A tak by se dalo pokračovat vyjmenováváním měst po celém světě. Začátkem 90. let přišla totiž doba zmenšování a rušení, ale i doba modernizování cestování a masivní vzestup osobních automobilů.
Autobusy se v předimenzovaných nádražích obrazně řečeno zmenšovaly. Jednotlivé linky ztrácely označníky a ty zbylé začaly sloužit s přilehlým nástupištěm i pro další tratě, takže jeden označník bývá dnes na nádražích společný pro více linek.
Obsahem tohoto článku není detailní popis architektonických podob různých autobusových zastávek, ale spíše nostalgická vzpomínka na to, že současné podoby zastávek nebyly samozřejmostí.
Autor: Jan Dvořák
Zdroj: auto.cz