Jak zlepšit české autoškoly? Změnit se musí učitelé i žáci

Počet dopravních nehod způsobených mladými řidiči sice v posledních dvou letech klesal, přesto řidiči do 24 let zůstávají nejrizikovější skupinou na silnicích. Začínající řidiči s praxí do pěti lety totiž zaviní skoro čtvrtinu smrtelných nehod. Důvodem jsou i zastaralá pravidla o autoškolách, která dávno nereagují na nejnovější trendy v průmyslu. Příklad ze sousedního Rakouska, kde po zavedení dvoufázového systému získávání řidičského průkazu klesla nehodovost mladých řidičů do 25 let o 30 % přitom dokazuje, že na výuce šoférů je co zlepšovat. Přitom právě řidičská zkouška je právě ta klíčová zkouška z dospělosti, při níž na rozdíl od maturity může být jedna jediná chyba fatální.

Krácená výuka

Velkým nešvarem českých autoškol je především krácení výuky. Konkrétně u řidičské skupiny B základní kurz ze zákona čítá 36 hodin výuky teorie a 28 lekcí praktických jízd (po 45 minutách), v praxi ale tato pravidla některé autoškoly obcházejí a výuku zkracují.

To je přitom výhodné pro obě strany. Autoškola touto formou snižuje náklady, čímž klesne i cena za absolvování výuky. A právě na to slyší i mnozí žáci. „Většina žáků se nejvíce ptá na to, zda u nás autoškolu udělají rychle a levně. Takoví studenti spíše ocení nekvalitní autoškolu, kde nedodržují normy a klidně zkrátí výuku teorie i jízdy, než aby pečlivě vybrali kvalitní autoškolu, kde vše probíhá tak, jak má,“ říká instruktorka autoškoly Nicole Baumruková s tím, že by studenti měli brát autoškolu jako službu a hledat kvalitu, nikoliv hledat cestu, jak výukou co nejsnadněji projít.

Baumruková si přitom všímá, že ani těch 28 lekcí praktických jízd v mnoha případech nestačí. „Podle mé zkušenosti 80 % dětí není po 28 hodinách jízd připraveno jezdit v provozu,“ tvrdí Baumruková s tím, že pokud má dítě ještě v polovině výuky problém s rozjížděním, nemůže se do konce kurzu naučit zvládat pokročilé jízdní situace.

U některých autoškol přitom nemusí absolvovat ani tolik hodin jízd, když daný subjekt svévolně zkrátí výuku. Přitom takový žák ve většině případů po kurzu míří ke zkoušce, aniž by si zaplatil další jízdy. Autoškoly navíc nemají žádný tlak na žáka, aby to udělal. Zkouškou může nějakým štěstím projít a beztrestně vyrazit do silničního provozu, přestože učitel pozná, že na to ještě nemá. I proto Baumruková navrhuje, že by praktických jízd mělo být více.

S tím souhlasí i dopravní expert Roman Budský, který v minulosti pro ministerstvo zpracovával obecný záměr o změně výuky v autoškolách. Ten se však nikdy nedostal do praxe. Budský zároveň navrhuje i změnu závěrečné jízdní zkoušky.

Třikrát a dost

„Podle mého návrhu by jízdní zkouškou mohl žák projít maximálně třikrát. Pokud by ani po třech termínech neprošel, vyšetřovalo by se proč se tak stalo – zda neumí teorii, zda neumí jezdit, nebo zda je zkrátka nezodpovědný,“ říká Budský s tím, že by tento případný přezkum, který by oddálil danému žákovi možnost řízení, byl motivátorem pro nastávající řidiče, aby se na závěrečnou zkoušku opravdu pečlivě připravili a nezkoušeli jen své štěstí. Nehrozilo by tak, že dnes někdo udělá autoškolu až na sedmý pokus a nikdo neřeší proč.

K pečlivé přípravě přitom dnes dochází jen málokdy. „Děti ví, že musejí splnit určitý počet bodů v teoretickém testu. Proto se učí jen konkrétní testové otázky a neřeší teorii okolo,“ říká Baumruková a doplňuje, že zhruba těch 860 testových otázek se umí díky online testům naučit nazpaměť vlastně každý. „Zvlášť když ve většině případů vyhrává ta nejdelší odpověď,“ podotýká instruktorka.

Využití moderních technik

Roman Budský z Vize 0, zaměřené na největší nešvary v dopravě, proto navrhuje i změnu teoretické zkoušky. „Součástí závěrečné zkoušky by měl být i test vnímání rizik. Žákům by se promítala videa, při nichž by se ukázalo, zda si žák všimne rizika, jestli na něj zareaguje včas a zda situaci vyřeší správně,“ říká Budský. Díky tomu by mohli žáci lépe vyhodnocovat své chyby, navíc by byli více vedení k defenzivní jízdě.

Právě moderní technika je něco, co se v českém autoškolství zatím vůbec nevyužívá. Praktickým pomocníkem by mohly být i navigace, které už dnes mohou být součástí každého chytrého telefonu. „Nemuselo by se už říkat, kam jet. Žák by si sám nastavil navigaci a sám se věnoval tomu, kudy dojet do cíle. Komisař by tak při zkoušce už nemusel řešil místopis, jen by sledoval, jak řidič reaguje,“ vysvětluje nápad Budský.

V systému výuky by se toho ale mělo změnit vícero, moderní systémy nejsou to nejdůležitější. Třeba by stačilo jen to, aby si žák v autoškole skutečně vyzkoušel všechny jízdní situace. „Běžně se stává, že žáci z vesnických autoškol jsou ve městě ztracení, protože na tak hustý provoz nebo na semafory nejsou zvyklí. Naopak žáci třeba z Prahy pak neumí jezdit na dálnici, protože nejsou zase navyklí na tak vysokou rychlost jízdy,“ říká Budský s tím. Řešením by tak bylo, aby závěrečné zkoušky probíhaly třeba jen v krajských městech.

Leccos lze ale zlepšovat i na straně autoškol. O zkracování výuky už řeč byla, problémem bývají i samotní vyučující. „Profesní učitelské průkazy dříve instruktoři dostávali na pět let, teď je to na doživotí,“ upozorňuje Budský. Instruktory tak bývají i ti, kteří nesledují moderní trendy a žákům neumí poradit s nejnovějšími bezpečnostními asistenty. Neumí ani vysvětlit funkci adaptivního tempomatu nebo po letech nezvládají správně vyložit pravidla silničního provozu. Bohužel při opětovném zavedení časového omezení učitelského průkazu by mohl hrozit nedostatek způsobilých instruktorů, a tak na něj nikdo netlačí.

Psychologické testy

Ideální by bylo též zavedení psychologických pohovorů pro studenty, což funguje třeba v sousedním Rakousku. „Už dnes vidím na některých žácích, že by za volant neměli sedat. Jsou příliš nervózní a promítá se do jejich řízení. Na začátečnících je vidět třeba i to, že se špatně vyspali,“ říká Baumruková. „Psychika se skvěle promítá do stylu řízení,“ přitakává Budský.

U nás je přitom dnes potřeba jen lékařské potvrzení, že je daný žák zdravotně způsobilý řídit. Jenže bohužel i to se zpravidla obchází a nevyužívá se možností, jak danému žákovi vymezit možnosti řízení. Přitom lze třeba omezit řízení vozidla jen na okolí místa bydliště nebo na určitou rychlost, což je na řidičském průkazu vyznačeno pomocí tzv. harmonizačních kódů.

Do určité míry ale za nekvalitou autoškol mohou i samotní žáci a jejich rodiče. Systém je totiž nastavený tak, že nikdo netlačí na autoškoly, aby byly kvalitnější. Většinou se řeší spíše jen cena za kurz. Přitom autoškola je zákaznická služba, a tak by žáci měli vyžadovat, aby je na závěrečnou zkoušku pečlivě připravila. Ideální by byl třeba i nějaký veřejný žebříček hodnocení autoškol, aby žák lépe poznal, která z nich je opravdu kvalitní.

„V poslední době jsem měla několik rodičů, kteří dětem klidně zaplatili další jízdy, když viděli, že jim to moc nejde. Raději si připlatili, jen aby se jim dítě někde nerozvěsilo v zatáčce. Takových případů je ale málo,“ podotýká Baumruková.

Řidičák na zkoušku

V této souvislosti by mohl řidičský průkaz na zkoušku, který by byl pozitivní v mnoha ohledech. Učil by děti zodpovědnosti, když by vedle sebe vozili někoho známého. Zažili by v praxi jízdní situace, o kterých se učili jen teoreticky. Vyzkoušeli by si díky tomu i jízdu v cizím prostředí, během roku by patrně nejezdili jen někde komína, ale i do neznámých míst. Navíc by zažili různé jízdní podmínky, od deště, po zimu. „Dnes v zimě pravidelně klesá zájem o řidičské kurzy. Žáci se bojí, že na sněhu a ledu zkoušku nedají,“ tvrdí Baumruková s tím, že spoustu žáků autoškoly během výuky zdůrazňuje, že nechtějí jezdit za tmy, za deště nebo na sněhu. Přitom v praxi musejí zvládnout i takovou jízdní situaci.

„Jen by se muselo správně nastavit, kdo vedle nového řidiče může sedět. Určitě by musel mít čisté bodové hodnocení,“ dodává dopravní expert Budský. Baumruková přitakává s tím, že případný pozitivní vliv řidičáku na zkoušku už je patrný při dnešní zkušenosti, když si osmnáctiletý s řidičákem na malou motorku dělá oprávnění na další zkoušku. „Takoví jsou mnohem lépe připraveni na praktické jízdy. Na silnicích už se takový člověk pohybuje, a tak už ví, co očekávat a na co si dávat pozor,“ říká instruktorka. Problém jsou naopak tací, kteří se už učí dopředu natajno, čímž mohou získat některé zlozvyky.

Jak se tak ukazuje, výuka v tuzemských autoškolách je komplexní problém, k jehož vyřešení bohužel chybí jedna zásadní věc, politická vůle. Řešení je hned několik, bohužel je však nikdo neprosazuje politicky. Není to škoda?

Autor: David Bureš

Zdroj: auto.cz