1227
Obecně jsem se k tématu novely zákona o provozu na pozemních komunikacích zakotvující novou povinnost mít nazuté zimní pneumatiky vyjadřoval, když tato novela byla přijata, ale protože je to už nějaký čas a protože dotazy do právní poradny se na toto téma množí, bude dobré si některé aspekty oživit.
Nejprve uvedu, že jezdit v zimě na zimních pneumatikách, tj. na pneumatikách s odpovídajícím zimním dezénem a dostatečným vzorkem považuji za naprostou samozřejmost, a to hlavně proto, že snad každý jen trochu pozorný řidič dokáže vypozorovat na sněhu rozdíl v trakci mezi zimními a letními pneumatikami a to, že si na zimních gumách může dovolit např. na sněhu jiné věci než na letních.
Nicméně, jak asi čtenáři mých článků vědí, nejsem příznivce prakticky jakékoli reglementace, takže stanovovat nové povinnosti tam, kde by měl úřadovat zdravý rozum, nepovažuji za šťastné a jakkoli přínosné. Jak si dále ukážeme, stejně je ta právní úprava bezzubá a k ničemu.
Řekl bych, že nově stanovená povinnost používat zimní pneumatiky za zákonem stanovených podmínek je takovou pěknou ukázkou toho, že právo prostě nemůže být nástrojem na řešení pestrých životních situací a že touhou po sociálním inženýrstvím vedená snaha zaškatulkovat myriádu odstínů každodenní reality do několika slov se nutně musí minout účinkem. Hned si ukážeme proč.
§41a zákona č. 361/2000 Sb.:“
(1) V období od 1. listopadu do 31. března, pokud:
(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije pro náhradní pneumatiku použitou v případě nouzového dojetí.“
Formulace prvního z případů, tj. situace, kdy se na silnici vyskytuje souvislá vrstva sněhu, ledu nebo námrazy, sice bude pro represivní složky snazší pro interpretaci, ale ani tady nemají zrovna na růžích ustláno.
Na první pohled je totiž zřejmé, že hlavní interpretační obtíže nastanou ve vztahu k „souvislé vrstvě“, což je pojem, který bude nutno vyložit. Znamená to místo, kde je všude na komunikaci sníh, led nebo námraza? A jak velká nesouvislá plocha to může max. být? A ve kterém místě? Hezká snaha zákonodárce, ale snad kromě vánice, kdy ještě neprojel pluh, si to moc neumím představit.
ad odst. 1, písm. b)
Tady už byl zákonodárce vysloveně zoufalý. Ostatně vzpomeňme na to, jak si naši zákonodárci lámali hlavu nad tím, jak tuto podmínku v minulosti nadefinovat a pro změnu uvažovali o nějakém teplotním minimu, pod které by taková povinnost vznikla, s čímž by byly spojeny těžko překonatelné obtíže.
U tohoto ustanovení nedopadl zákonodárce o mnoho lépe. Takto vágně a neaplikovatelně stanovenou formulaci aby člověk v zákoně pohledal. Bez bližšího stanovení, co si zákonodárce představuje pod onou „předvídavostí“ řidiče, je aplikace takového ustanovení prakticky odsouzena k nezdaru, protože neexistuje měřítko toho, na základě čeho má řidič danou informaci zjišťovat, kde, v jakém rozsahu apod.
Je to jen klasická ukázka toho, kam může dospět touha upravit kde co a jak to nefunguje. Zákonodárce si měl ušetřit čas věnovaný této úpravě na něco smysluplnějšího, protože postihnout to, co postihnout chtěl, takto nelze a nelze to prakticky ani jinak, tedy ledaže bychom se chtěli „utopit“ v moři kazuistik.
Zákonodárce na to bohužel jde s typickou naivní představou, že to do zákona „nějak“ popíše, ale zcela ve své snaze selhává.
Mnohem efektivnější by totiž bylo soustředit se na následky. Pokud řidič situaci podcení anebo naopak přecení své síly a vlivem jeho jednání pak dojde např. k dopravní nehodě, nechť za to nese odpovídající odpovědnost, která jej poučí, ale dopředu se snažit všechno zaškatulkovat do zákona je nesmysl. Tento případ ukazuje meze právní reglementaci úplně jednoznačně a zákonodárce by měl konečně pochopit, že některé skutečnosti prostě smysluplně upravit nejde a je nutné spoléhat na zdravý rozum řidičů. A tam, kde nepomůže, to zákon stejně nespasí.
JUDr. Tomáš Beran
Zdroj: autoweb.cz